Predstieranie pojem
Autor pojmu
Oblasť literárnej vedy
Pôvodca pojmu
Ekvivalent pojmu
- Pretense (en-GB)
- Vortäuschung (de)
- Feintise (fr)
Explikácia pojmu
Predstieranie je akt, ktorým sa niečo predstiera, simuluje. V literárnej vede sa tento pojem používa v teórii fikcie v súvislosti s fikčnými dielami, ktoré predstierajú, že niečo tvrdia. Vysvetľuje sa ním paradoxná skutočnosť, že hoci sa fikčná výpoveď vzťahuje len na to, čo existuje v rámci fikčného textu, t. j. neodkazuje na mimotextovú skutočnosť, riadi sa rovnakými pravidlami ako bežné tvrdenia.
V štúdii „The Logical Status of Fictional Discourse“ (1975; „Logický status fikčního diskurzu“, čes. 2007)[1] John Searle poukazuje na to, že predstieranie má vo fikcii iný význam ako v bežnom živote, kde funguje vo význame klamstva a podvádzania. V tomto zmysle Searle (2007, 64 – 65) definuje fikčnú výpoveď ako predstierané tvrdenie bez úmyslu klamať.[2] Pojem fikčné predstieranie ďalej rozpracoval francúzsky literárny teoretik Jean-Marie Schaeffer v diele Pourquoi la fiction? (Prečo fikcia?, 1999), ktorý ho charakterizoval ako „hravé a zdieľané predstieranie“ (feintise ludique et partagée),[3] čím zdôraznil nielen hravý, ale aj pragmatický aspekt tvorby fikčných diel. Hranie na „akože“ odlišuje fikciu od vážne mieneného predstierania, teda od podvádzania, a prispieva k tomu, že recipient (čitateľ) sa dobrovoľne a vedome podieľa na zdaní reality. Argument zdieľania zase vylučuje možnosť fikcie ako klamstva, pretože sa opiera o zhodné rozpoznanie povahy fikcie všetkými čitateľmi a čitateľkami (alebo prinajmenšom jej väčšiny). Fikčné predstieranie má za následok ponorenie recipienta do fikčného sveta, o ktorom tento vie, že nie je svetom skutočným.[4] Osobitným prípadom sú hraničné fikčné diela, ktoré narúšajú tichú autorsko-čitateľskú dohodu a zámerne vyvolávajú dojem pravdivosti, napríklad román Marbot (1976; Marbot, čes. 2002) nemeckého spisovateľa Wolfganga Hildesheimera alebo zbierka poviedok Grobnica za Borisa Davidoviča (1976; Hrobka pre Borisa Davidoviča, slov. 2021) srbského spisovateľa Danila Kiša, ktoré pôsobia ako faktografické diela.
Literatúra
Dulguerova, Elitza. 2001. Jean-Marie Schaeffer: Pourquoi la fiction? Cinémas 12, 1: 171 – 172. Dostupné na: http://www.erudit.org/revue/cine/2001/v12/n1/024873ar.pdf [cit. 24. 11. 2021].
Schaeffer, Jean-Marie. 1999. Pourquoi la fiction? Paris: Seuil.
Searle, John. 1975. „The Logical Status of Fictional Discourse.“ New Literary History 6, 2: 319 – 332. Dostupné na: https://www.jstor.org/stable/468422?seq=12 [cit. 24. 11. 2021].
Searle, John. 2007. „Logický status fikčního diskurzu.“ Prel. Josef Línek. Aluze 1: 61 – 69. Dostupné na: https://adoc.pub/logicky-status-fikniho-diskurzu.html [cit. 24. 11. 2021].
Searle, John. 1979. Expression and Meaning. Studies in the Theory of Speech Acts. Cambridge: Cambridge University Press.
[1] Por. Searle 1979.
[2]„Předstírat znamená jednak tvářit se, že dělám něco, co nedělám, tedy v jistém smyslu klamat, ale předstírat mohu také tak, že budu hrát, jako bych dělal nebo byl něco, co nedělám, respektive nejsem, aniž bych měl v úmyslu někoho mást. Předstírám-li, že jsem Nixon, abych oklamal ochranku a byl vpuštěn do Bílého domu, jednám v prvním smyslu slova; jestliže napodobím Nixona při nějaké společenské hře, jedná se o druhý typ předstírání. V případě fikčního užití slov jde o předstírání v druhém smyslu slova. [...] Co fikci odlišuje od lží, je existence zvláštního souboru konvencí, jež autorovi umožňují pronášet tvrzení, o nichž ví, že nejsou pravdivá, aniž by měl v úmyslu kohokoli klamat“ (Searle 2007, 64 – 65).
[3] „[...] nestačí, aby tvorca fikcie mal v úmysle niečo predstierať len ,akože‘; tento úmysel musí rozpoznať aj recipient, pričom prostriedky na to, aby ho rozpoznal, mu musí poskytnúť tvorca. Predstieranie, ktoré stojí pri zrode fikcie, preto nemá byť iba hravé, ale aj zdieľané. Hravý status totiž nezávisí len od zámeru predstierajúceho: aby fikčný prostriedok mohol pôsobiť, tento zámer musí spočívať na intersubjektívnej dohode“ (Schaeffer 1999, 146 – 147; pokiaľ nie je uvedené inak, citáty prel. S. R.). („[...] il ne suffit pas que l’inventeur d’une fiction ait l’intention de ne feindre que ‚pour de faux‘, il faut encore que le récepteur reconnaisse cette intention et donc que le premier lui donne les moyens de le faire. C’est pour cela que la feintise qui préside à l’institution de la fiction publique ne doit pas seulement être ludique, mais encore partagée. Car le statut ludique relève uniquement de l’intention de celui qui feint: pour que le dispositif fictionnel puisse se mettre en place, cette intention doit donner lieu à un accord intersubjectif.“)
[4] „Úlohou hravého predstierania je vytvoriť imaginárny priestor a priviesť recipienta k tomu, aby sa doň ponoril, nie presvedčiť ho, že tento imaginárny priestor je skutočný“ (Schaeffer 1999, 156; por. Dulguerova 2001, 171 – 172). („La fonction de la feintise ludique est de créer un univers imaginaire et d’amener le récepteur à s’immerger dans cet univers, elle n’est pas de l’induire à croire que cet univers imaginaire est l’univers réel.“)